Volní, bosí koně
S koněm nemůžete chodit moc, můžete s ním nanejvýš chodit málo.
Kůň je úžasné zvíře a jeho kouzlu propadá stále více lidí. Bohužel ne všichni je chovají v optimálních podmínkách. Luxusně vybavená stáj nezaručuje, že tu kůň prožije dlouhá zdravá léta. Ustájení takzvaným konvenčním způsobem, tím‚ o trochu lepším, kdy přes noc jsou v boxech a ve dne na pastvině. Co však v případě, když například prší a pastviny jsou mokré, a koně jsou zavření v boxu i více dní a kopyta koní trpí?
Kopyto je velice složitý orgán a váha, kterou každé z nich nese, je značná. Proto musí fungovat jako tlumič nárazů a je s kopytní kostí spojeno důmyslným lamelárním systémem. Kůň tak prakticky „visí“ v pružném závěsu, a jakmile došlápne, kopytní kost poklesne níž a kopytní pouzdro se roztáhne. Přitom do intenzivně prokrvované škáry, obklopující vlastní kopytní kost, nateče arteriální krev. Po zvednutí nohy se kopyto stáhne a vytlačí žilní krev nad kopyto. Jde vlastně o jednoduchý princip dvojčinné pumpy, který ale podkova, která zafixuje kopyto v jeho nejužší pozici, výrazně omezí. Tím se ovšem zároveň přestane vyživovat spousta nervových zakončení a kůň nedokáže správně vnímat terén ani případné poškození kopyta a bolest. Také se omezí růst zdravé a kvalitní rohoviny kopyta. Rovněž srdce je bez podpory čtyř přídavných krevních pump vystaveno mnohem větší zátěži.
Velkým milovníkem koní a propagátorem „volnějšího způsobu života koní“ je známý herec Václav Vydra.
Omezení kopyta jako hmatového orgánu i jeho schopnosti vnímat poškození a cítit bolest bylo v případě užitkových zvířat, od kterých se očekával pouze pracovní výkon, vlastně žádoucí. Václav Vydra také postupně přestal se svými koňmi používat udidlo: „Rozhodl sem se, a to už delší dobu předtím, než jsem přestal koně kovat, nedávat koním železo ani do huby. Začal jsem jezdit a skákat jen s provazovou ohlávkou a pak dokonce i bez ní a zjistil jsem, že to jde. A velice dobře. Chce to trochu empatie, získat vzájemnou důvěru, navázat vztah, pochopit, co si navzájem chceme říci. Fascinovalo mě, že zvíře, které jsem kdysi měl problém třeba jen zastavit nebo otočit, je teď ochotné akceptovat třeba už jen mou myšlenku. Když chci koně léčit a vrátit mu do kopyta cit, je jasné, že své poškození začne cítit a bude nějaký čas bohužel citlivě chodit. Jinak to nejde.“ Jenže zároveň v takovém kopytě osvobozeném od podkovy nebo uvolněném od deformace probíhá náprava, a pokud se v kopytu děly patologické změny třeba deset let, je nemožné, aby se vyléčilo za pár měsíců. Někteří koně se uzdraví rychle, u jiných to trvá delší dobu.
Moje cesta je snažit se koně vyléčit a udržet je zdravé,“ prohlašuje Václav Vydra. Dnes je díky dostupným vědomostem možné vytvořit koním od narození takové podmínky a kopyta upravovat tak, aby v nich k patologickým změnám nedocházelo. „Podkovou zafixujete nebo přímo způsobíte patologickou změnu kopyta,“ pokračuje Vydra. Koncept holistické péče se netýká jen nekování a ošetřování kopyt, ale změny celého přístupu k držení koní. Když totiž kůň po dni na pastvě stráví dalších šestnáct hodin bez hnutí na pilinách nebo slámě v nefyziologické poloze, kopyta mu stále rostou, ale vůbec se neobrušují.
Koně se před mnoha miliony let vyvinuli ve stepích, které jsou většinou kamenité a nehostinné, a museli se celý den pohybovat, aby si zajistili dostatek potravy a došli k napajedlu. Na pastvině nebo ve výběhu stačí koním postavit přístřešek, do kterého se mohou schovat v horkých dnech nebo v dešti, dále zpevnit nejfrekventovanější místa, na kterých se koně zdržují, a v ideálním případě vybudovat systém zpevněných cest, po nichž se musí koně přemisťovat a které je nutí k pohybu.
Podobné podmínky se snaží Václav Vydra vytvořit svým koním – možnost neustálého pohybu čtyřiadvacet hodin denně, soužití s ostatními koňmi ve stádě, pevný a různorodý terén. Václav Vydra se inspiroval v knize: Život se zdravými kopyty německé veterinářky Hiltrud Strasserové.
Zde na fotografiích jsou koně chovaní tímto způsobem v Českém Švýcarsku, Českém Středohoří a na Šumavě… mezi nimi jsou i koně, kteří v minulosti podkovy měli a jistě už by neměnili, je tu také hříbě plemene Apolosa, kobylka Sága, které přejeme co nejvíc radostného pohybu bez podkov.
Foto: Šárka Michálková
Text: Iva Michálková
