Bitva u Kolína 1757 a její dozvuky
Marie Terezie, versus Fridrich II.
Inter arma silent musae
– ( Mluví li zbraně, mlčí múzy)
Tento pravdivý citát, ačkoli se to nezdá, byl v našich zemích dosti častým jevem. Naprosto vážně by se dal vnímat tak, že „všeliké válčení toliko pro hovada dobré jest“. Není naším úmyslem vyjmenovávat a podrobně analyzovat všechny krvavé řeže, které dějiny zaznamenaly a které stály mnoho životů jednak vzájemných nepřátel, tak civilního obyvatelstva. O ztrátách a dopadech materiálních, morálních a společenských nemluvě.
České země byly velmi často prostorem, na který si dělali zálusk mocnáři okolních držav. A aby ne. V časech, kdy zem nesužovaly válečné útrapy, vlastní národnostní nepokoje či epidemie lze konstatovat, že oplývala mlékem a strdím. Nejinak tomu nastalo v r. 1757, kdy pruský král Bedřich II. dostal zálusk na kořist, jíž měla být země mladičké císařovny Marie Terezie, kterou získala po smrti Karla IV., tedy Habsburské impérium.
Krvavá řež u Kolína r. 1757 měla ještě dozvuky v podobě mnohých potyček a lokálních bitev při ústupu Bedřicha zpět do Pruska. Výsledek kolínského střetnutí je znám. My se zde zaměříme na střetnutí, které se odehrálo v Lužických horách v hraniční oblasti s tehdejším Pruskem. Letos, v červenci 2012, uplynulo 255 let od krvavého prusko – rakouského střetnutí, k němuž došlo průběhu válečného konfliktu v roce 1757 v prostoru mezi Českou Kamenicí a Chřibskou na děčínsku. Střetnutí bylo nejvýznamnější vojenskou operací v historii Lužických hor, kterým dominuje hora s názvem Studenec. Potížista Fridrich II. česky Bedřich, vyprovokoval první větší problém již v prosinci 1740, kdy liška lstivá bez vypovězení války vpadl do Slezska.
Za sedmileté války (1756 – 1763) Českokamenicko utrpělo značné škody vpádem pruských vojsk. Vojska plukovníka Wely obsadila r. 1756 město Českou Kamenici. Došlo k rabování, zničena byla úroda a zrekvírovány potraviny. Ale zpět k samotné bitvě pod Studencem. Bedřich II. nebyl troškař a na Čechy si vyšlápl se stodvacetitisícovou armádou. K památné bitvě u Kolína-Křečhoře došlo 18. června 1757. Pruský král zde byl poprvé v regulérní bitvě poražen císařsko-královskou armádou. Fridrich II. se ovšem chtěl stůj co stůj udržet v Čechách. Avšak vítězný maršálek Daun, ač lehce raněn, neustále napadal ustupující vojka Fridrichova, jímž veleli generálové Morocze a Nadasti. Generál Morocze vytáhl 8. 7. na Zákupy, 14. 7. se mu podařilo obsadit město Mimoň a 15. 7. se zmocnil Jablonného v Podještědí a to díky kapitulaci generála Puttkammera, jehož vojsko zůstalo bez pomoci. Pruská vojska zahájila kvapný ústup z Lípy a to oklikou přes Českou Kamenici a Varnsdorf. Pálfyovi husaři z levého křídla se probili přes Benešov nad Ploučnicí do Děčína, kde potopili část lodí s proviantem pro Litoměřice. Pěchota levého rakouského křídla tvořená sbory Hadíka a Kleefelda, předstihla Prusy u České Kamenice a obsadila svahy vrchu Studený. Měsíc po vítězné bitvě u Kolína 1757 se tři dny mezi 18. – 20. červencem v okolí České Kamenice vedly krvavé boje, které i zde stály mnoho životů.
Boje v okolí vrchu Studence skončily 21. července 1757. Prusům se podařilo za cenu ztrát projít. Král Bedřich II, pobývající ještě v Litoměřicích posílal svým vojskům pochybné rady a ostré výtky. S ohledem na situaci však pruští vojáci dělali, co bylo v jejich možnostech, aby prošli z obklíčení. I když šlo jen o lokální šarvátky, boje byly velmi těžké. Ztráty Rakušanů činily celkem 164 mrtvých a 264 zraněných. Převládali mezi nimi Slovinci, Chorvati a Varaždinci.
Pruské ztráty pak čítaly 486 padlých, 135 zajatých a 423 zběhů. Mrtvá těla byla pohřbena hned následující den, na den sv. Máří Magdaleny v rokli u nedalekého pole do hromadných hrobů. Místo při silnici do Studeného, kde byly ještě počátkem 20. století vidět zarostlé pahorky hrobů je známé jako „Čakrtovi hroby“ podle majitele pozemku. Přesunující se pruské sbory, které byly díky velmi temné noci nucené svítit si na cestu, a které se snažily pod rouškou noci proklouznout, od průsmyku nad Lískou napadly ze tří stran rakouské jednotky generála Becka. Nepřítel vytvořil z vozů hradbu a povolal na pomoc část vojska z Chřibské. Po urputných bojích, které se protáhly i do dalšího dne, se museli Prusové stáhnout. Přes utrpěné ztráty se Prusům podařilo projít.
Ztráty na obou stranách byly i zde značné. Kronika v Chřibské mluví o „kupách“ mrtvol. Mrtví byli pohřbeni na přilehlé lesní mýtině. Dnes tudy prochází silnice Česká Kamenice – Chřibská. Hroby vojáků připomínal kříž upevněný na mohutném buku při cestě. Sedlu mezi vrchy Javor a Široký vrch, pohřebišti i lesovně a celému místu se začalo říkat „U Křížového buku“. Tento pomístní název je velmi dobře znám i dnes. Když časem buk vzal za své, byl zde vztyčen nový kříž. Tradice obměňování kříže trvá do dnešních časů. Poslední výměnu provedl v r. 2007 nový majitel bývalé lesovny „U Křížového buku“ pan Bedřich Hamák a to u příležitosti 250letého výročí oněch krvavých bojů.
Podle historických fakt zpracovala redakce Obzoru.
Foto: Eduard Reisinger, Radek Tomášek, Richard Kindl
Text: Radek Tomášek
