Český Granát stále jiskří

Snaha líbit se, provází člověka po celá tisíciletí. K ozdobě svého zevnějšku dovedl využít snad všechny v přírodě dostupné materiály. Obliba jednotlivých materiálů se měnila s módou, časem, cenovou dostupností. Přes tyto skutečnosti se trvalé oblibě těší kameny. Nejen ty nejdražší jako diamant, rubín, safír apod. ale i skupina kamenů, které jsou souhrnně nazývány granáty. Česká naleziště jej vydávají po řadu staletí v drahokamové kvalitě, proto si vysloužil označení „Český“granát.

Název pyrop byl odvozen od řeckého slova pyropos znamenající ohnivý, což správně vystihuje jeho temnou ohnivě rudou barvu. V Českém středohoří převládají pyropy červené – asi z 80%, což je pro klenotnické účely velmi důležité. V ostatních světových nalezištích je rovnoměrně zastoupena celá barevná škála od oranžové po fialovou a zelenou. Pyrop je často pokládán za doprovodný minerál diamantů. Matečnou horninou českého granátu je pyroponosný hadec. Pro toho kdo chce znát přesný název a procvičit si jazyk, je to serpentinizovaný pyropový pyroxenický peridot. Tato hornina byla vynesena v sopečných komínech spolu s ostatními materiály na povrch, kde postupně větrala a uvolňovaly se z ní zrna pyropů, která jsou erozi odolnější. Pyropové štěrky se skládají hlavně z úlomků a bloků čediče a jílovité základní hmoty, v níž jsou obalena jednotlivá zrna.

Kromě pyropů se zde nachází i tak zvaný „zadní kamének“ což jsou úlomky těžkých minerálů , zejména zirkonů, safírů, berylu, topazu, ilmenitu a dalších.

Byly zde nalezeny i čtyři drobounké diamanty, několik vltavínů a fosílie drobných živočichů. V České republice je řada dalších nalezišť pyropu i příbuzného almanditu, avšak svou malou vydatností, rozměry kamenů a chybami ve vybarvení nevyhovují šperkařským představám. Český granát má kromě barvy i další žádané šperkařské vlastnosti.Jeho tvrdost dle Mohsovy stupnice se pohybuje kolem čísla 7 a schopnost lámat světelné paprsky. Pyrop jako jediný z drahých kamenů snáší bez poškození vysoké teploty a to až do 1200°C. Z granátů se dříve vyráběla i ložiska přesných přístrojů, dnes je tato výroba plně nahrazena umělými korundy. Drobná granátová drť byla používána pro výrobu nástrojů pro opracování skla, dřeva a kovů. Historie těžby českého granátu sahá daleko do minulosti. První doložené zmínky o těžbě však pocházejí z poloviny 16. století. Zpočátku byly granáty sbírány na povrchu polí po orbě a vydatných deštích, které omyly hlínu a lesknoucí se zrna tak přitahovala pozornost sběračů. To lákalo majitele pozemků, aby se podívaly hlouběji pod ornici. Přišlo se tak na to, že pyroponosné štěrky, nazývané křehoť, sahají pod ornicí do několikametrové hloubky. Drobná štěrková suť s pyropy byla vynášena na povrch k mytí a třídění. Drobnější pyropový štěrk byl na povrchu na sítech několikanásobně tříděn a proplachován. Z posední frakce o rozměrech cca 3mm až 10mm byl pyrop vybírán ručně. Vytříděný štěrk a usazený jíl byl vracen do vytěžených šachtic.

Pyropy vyzvednuté ze země, kde odpočívaly statisíce let, se dostávají do dílen brusičů.

Dosvědčí tak mistrovství a um českých brusičů již dávno zapomenutých generací. Podle dochovaných ozdobných a liturgických předmětů, zejména křížů a kalichů víme, že pyropy byly pro klenotnické účely využívány nejméně o třista let dříve. Na tehdejší technické možnosti bylo jejich opracovávání obtížné, proto byl nepravidelný povrch zrn jen více zaoblen a vyleštěn. Tento postup, kterému se říká muglování má tu výhodu, že maximálně šetří hmotu kamene. Od konce šesnáctého století přichází do Prahy a vzápětí do Turnova z Norimberka a Bádenska fasetový výbrus. Na kamenech jsou vybrušovány řady plošek, které mají zlepšit průchod světla kamenem a zvýšit jeho třpyt. Rozvoj brusičského řemesla nastává v Čechách až po roce 1762, kdy se podařilo hraběti Kolovratovi získat zákaz vývozu nebroušené granátové suroviny.

Aby bylo možno chránit výrobní tajemství a omezit živelnou konkurenci, byl již v roce 1715 v Turnově ustanoven cech kamenářský, který se hrdě nazýval „ Konfraternita svobodného kumštu štajnšnadrovského“. Největší obliba a sláva „Českého“ granátu dosáhly vrcholu v osmdesátých letech 19.století. Je vsazován do zlata, ale hlavně ve stříbrném šperku pronikl do širokých lidových vrstev. Tato móda dala vzniknout i písničce “Šly panenky silnicí“. Granáty se velmi působivě vyjímají na liturgických předmětech, jako jsou monstrance, kalichy a kříže. Prostě granát dosáhnul takové obliby, že jej spoluzakladatel Národního muzea prof. Zippe prohlásil v roce 1836 mineralogickým symbolem Čech. Název „České granáty“- granati bohemici-však pochází již z doby císaře Rudolfa II. Použil jej jeho osobní lékař Anselmus Boetius de Boot ve svém přírodovědném díle Geranum et lapidum historia. V roce 1884 byla založena v Turnově odborná škola, kde hlavním předmětem výuky bylo broušení a rytí kamenů.

Že se tento malý, ohnivě rudý kamínek nekrčí ve stínu honosnějších kamenů svědčí i rozsáhlá literatura, zahrnující vše od mineralogických vlastností až po jeho zpracování ve šperku. Kromě toho má i „své“Muzeum českého granátu v Třebenicích na litoměřicku.

Text: Ing.Karel Koňařík
Foto: Radek Tomášek, Valdimír Motyčka, Petr Kubíček