Hladový kámen (Děčín)

„Neplač holka, nenaříkej, když je sucho, pole stříkej.“ Tuhle větu nepronesl český génius Jára Cimrman ve své hře Lijavec, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nechal ji v r. 1938 (snad jako reklamní slogan) údajně vytesat na děčínský kámen nazývaný „hladový„ pan František Sigmund, majitel továrny na pumpy v Lutíně. Tak se tento kámen stal jakýmsi přírodním billboardem…

V r. 1911 se na něm v hrdém postoji dal vyfotit Franz Mayer, který jej nechal obezdít a obnovit starý německý název nejspíš z r. 1800 „Wenn du mich siehst, dann weine“ (Vidíš-li mne, zaplač). „Hladový kámen leží u levého břehu (po směru toku) řeky Labe kousek od Tyršova mostu zřejmě odpradávna. Lodě jej sem tam (někdy i tam sem) odřely a bahno a tráva zakryly nápisy, které zaznamenávaly nízké stavy vodní hladiny (nejstarší záznam je z r. 1159).

Hladový kámen v Děčíně

Kámen se objevil vždy v letech velkého sucha, kdy se dala očekávat malá úroda, tedy následná bída a hlad. V dobách málo úrodných mohl být vývoz obilí ze země zakázán, jako např. v r. 1799. Tehdy se po překročení zákazu vývozu obilí litoměřickými občany strhla na Děčínsku rebelie. Proplouvající čluny byly přinuceny k přistání a obilí bylo rozdáno poddaným.

V r. 1800 pak bylo opět sucho. Není divu, že se obyvatelé svěřili se svým trápením a vytesali do kamene onen nápis. Nad suchem plakali ještě několikrát, např. v letech 1811, 1830, 1842, 1868, 1892, 1893, 1898, 1900 či 1904 (starší záznamy jsou z let 1616, 1707, 1746 a 1790). Nejméně vody bylo 28.1. 1909, kdy se dalo Labe přejít téměř suchou nohou (spíš botou, vždyť byla zima). Období sucha se občas střídala s povodněmi, které byly před regulací Labe celkem časté.

Po hladovém roce 1842 přišla nejhorší povodeň, způsobená také táním sněhu v horách v březnu r. 1845. Hladina Labe tehdy stoupla o 10 m nad úroveň odpovídající dnešnímu průměrnému stavu (tj. 2,5-3m). Největší letní povodeň v září 1890, způsobená pouze vodními srážkami, předcházela období sucha z let 1892 a 1893.

Detail hladového kamene

Možná, že podobných „hladových“ kamenů je v naší republice víc. Věřím, že nezapomeneme, co nám tyto přírodní kroniky chtějí sdělit. V historii hledejme ponaučení. Neboť, „Kdo zná minulost, zná budoucnost…“

Bude-li na řece Labi pod Děčínem postaven jez s plavebními komorami k vzedmutí úrovně  hladiny řeky, pak pravděpodobně již nikdy nikdo hladový kámen neuvidí.

Text: Kateřina Burešová
Foto: Marra