Hlenky – slizovky – měňavky

24.7.2011 · Rubrika Flora

Pozemská záhada, nebo vetřelci z jiných světů?

Hlenky – neboli slizovky - Mycetozoa – mikroorganizmy, které běžně nevidíme. Skupina jaderních měňavkovitých organizmů z říše Amoebozoa, které jsou přistiženi na cestě z říše jednobuněčných mezi mnohobuněčné organizmy. Žijí v půdě buď jednotlivě, anebo jako „společenststva“. V nejběžnějším systematickém pojetí se k hlenkám počítají tři třídy: vlastní hlenky, diktyostelidy a protostelidy. Některé novější studie jako přirozenější uvádějí kupinu Macromycetozoa tvořenou dyktiostelidami, pravými hlenkami (Myxogastrea) a skupinou Ceratomyxida.

Hlenky v sobě do jisté míry spojují vlastnosti buněk z říše hub i živočichů, ačkoliv nejsou blíže příbuzné ani jedné z těchto říší. Pokud se spojí a zviditelní, vyvolávají odpor. Slizovité útvary, které tyto organizmy tvoří na vlhkém rozkládajícím se dřevu nebo na povrchu humózní půdy, jsou pro mnohé odpudivé. Hlenku tvoří jediná buňka, která má ovšem velmi mnoho jader. Z těchto útvarů dozrávají makroskopické plodničky, z nichž se uvolňují nová měňavkovitá stádia. Plodnička se vyvine buď dělením jediné amébovité buňky nebo shlukováním mnoha měňavkovitých buněk na jedno místo. To podle druhu. Jejich poznání může změnit odpor na zájem nebo i obdiv. Zejména k tak jednoduchým organizmům, jakým hlenky jsou.

Mladá hlenka – vlčí mléko

Některé hlenky ve svém prostředí vyhledávají a požírají zejména bakterie. „A hned se jeví sympatičtějšími“. Jednotlivé buňky v půdě žijících hlenek běžně nevidíme. Zvláštní slizovité útvary, které se tvoří na povrchu ukazují na vyčerpání zdrojů potravy na místě výskytu. Což je signálem k přesunu na vhodnější stanoviště. Jenže, jste li mikroskopickou buňkou, vydejte se na velkou vzdálenost. Příroda, ale má svá moudrá a fascinující řešení.

Když hlenky začnou hladovět, spustí poplach a vysílají signály. Buňka, která signál zachytí, ho začne předávat dál. A ta nejen že signál pošle dál, ale začne se přesouvat k místu odkud přichází. Tak se hlenky seskupí do shluku až statisíce buněk. To co následuje je úchvatné divadlo. Vytvoří se mnohobuněčný organismus, jehož různé části mají různé funkce, a navíc procházejí dalšími změnami. Zprvopočátku, pod povrchem půdy, se vytvoří „slizoun“. Ne nepodobný tomu, kterého důvěrně známe. Ten reaguje na teplo a světlo, jež ho vyvedou na povrch.
Když „slizoun“ usoudí, že dosáhl cíle, vytvoří plodnici v podobě stonku zakončeného váčkem plným nestravitelných spórů. Ty pak rozšiřují déšť, vítr a živočichové na místa, pro jednobuněčný organismus vlastními silami nedosažitelná…