
Žáby – obojživelníci, kteří mizí z naší přírody
Obojživelníci
Živočichové žijící na zemi v mnoha druzích a poddruzích. K nim se řadí i žáby. Jsou jednou ze tří podtříd obojživelníků. Konkrétně podtřídou bezocasých. Další dvě podtřídy jsou ocasatí a beznozí. Skupina bezocasých zahrnuje zhruba 2400 druhů. Nalézají se po celém světě. Nejhojnější jsou v oblastech deštných pralesů, kde se vyskytují v rozličných variacích. Různobarevné i nenápadné, nejrůznějších velikostí. Neškodné, ale i nebezpečné, dokonce smrtelně nebezpečné(žabky rodu dendrobates-neboli pralesničky). Mezi nejnebezpečnější patří žabka -dendrobates bicolor. Při podráždění vylučuje z pokožky prudký jed využívaný indiány k napouštění hrotů šípů.
Žáby jsou tak známou skupinou, že nečiní potíže je ve volné přírodě ihned rozeznat. Podívejme se na některé naše žáby. U nás se můžeme setkat s několika čeleděmi žab. Nejznámější čeledí jsou skokanovití. Jedná se o skupinu dlouhonohých a mrštných žab. Zahrnuje pět druhů a jednoho křížence. Patří sem skokan skřehotavý, skokan krátkonohý, skokan ostronosý, skokan štíhlý a skokan hnědý, za křížence je považován skokan zelený(kříženec skokana skřehotavého a krátkonohého).
Skokan skřehotavý je největší u nás žijící žábou. Samičky mohou dorůst až 17cm. Skokan štíhlý je zase opravdovým skokanem. Díky dlouhým nohám dokáže předvést skok i přes dva metry dlouhý a třičtvrtě metru vysoký. Je to suchozemská žába s málo vyvinutými plovacími blánami. Její velikost bývá 6cm. Tato skupina žab loví ve vodě i na souši vyjma skokana štíhlého. Potravou jim je nejen hmyz a jiní bezobratlí, ale taky myši a ještěrky. Není vzácností, že se projeví i jako kanibalové a uloví pulce i žabky vlastního druhu. Do kuňkovitých patří kuňka obecná a kuňka žlutobřichá. Tyto žáby tráví většinu času ve vodě. Jejich pulci se mohou líhnout již po dvanácti dnech. Množství nakladených vajíček může kolísat od několika desítek až po 200. Kuňky podobně jako ropuchy vylučují jedovatý sekret. Blatnicovité zastupuje blatnice skvrnitá. Jediná žába se svislou zřítelnicí. Ostatní mají zřítelnice vodorovné. Vezmeme-li jí do ruky, hlasitě kvičí. Je největším spáčem ze všech, prospí až 200 dní.
Dobře známou čeledí jsou ropuchovité. Patří sem ropucha zelená, ropucha obecná a ropucha krátkonohá. Jsou to velice užitečné žáby, i když na pohled můžou pro mnohého pozorovatele působit odpudivě. Jedná se o zavalité, krátkonohé a bradavičnaté žáby, které při podráždění dokáží vylučovat jedovatý sekret. Loví vystřelením jazyka. Jsou bezzubé. Bývají velkým přínosem pro zahrádkáře v jejich zahrádkách. Bylo nezvratně dokázáno, že se ropuchy mohou dožít až 40let.
Ve výčtu čeledí našich žab nelze opomenout čeleď rosničkovitých se 450 ti druhy. U nás má jediného zástupce, kterým je dobře známá rosnička zelená. Jedná se o velice hlučnou čeleď. Rosničky mají široký hlasový rejstřík. Dokáží kvákat, krákat, skřehotat, pištět, křičet a dokonce i řvát. Na rozdíl od ropuch jsou rosničky považované za milé a oblíbené. Naše rosnička zelená dorůstá 5cm velikosti. Známá je tím, že místo plovacích blan má na koncích prstů paličkovité přísavky. Díky nim dokáže lézt po stéblech trav, větvičkách a listech stromů. Rosničky mají ještě jednu vlastnost, dokáží splynout s prostředím. Přesvědčil se mnohý, kdo chtěl tuto žabku chytit. Její hlas je slyšet zřetelně, ale objevit ji mezi listím je téměř nemožné. Rosničky loví hmyz vystřelením jazyka.
Všechny druhy žab potřebují ke svému rozmnožování vodu. Brzy z jara můžeme vidět na různých tůňkách, rybníčcích a velkých kalužích množství těchto obojživelníků. Připutovali sem i ze značných dálek. Zde kladou tisíce vajíček z nichž se vyvinou larvy, které se nazývají pulci. Známé hruštičky s ocáskem.
Ohromující je pozorování přerodu pulce v žábu, nazývaném metamorfóza. Zatím co pulec měří třeba i 9cm, přeměněná žabka z něj, má velikost jen 2-3cm. Samotný přerod může připomínat hororovou scénu z cizí planety. Pulec obdařený zadníma nohama i ocáskem. Monstrum jak z pravěku. Na první pohled hrůzu nahánějící výjev. Kdo ho však může uvidět na vlastní oči?A přeci. Okamžik, opakující se na této planetě po milióny let. Jeho svědkem se stane jen ten, kdo trpělivě a pozorně bude sledovat život u malých vodních ploch či u břehů větší vody po jarním páření našich žab.
Neradostné je zjištění, že všech druhů rychle ubývá, stejně jako míst, kde se žáby mohou v klidu rozmnožovat. Jejich prokletím je věrnost místu zrození a dospívání. K páření se vracejí tam, odkud vzešly. Konají tak neomylně a za každou cenu.
Všechny žáby jsou užitečné. I když v mnohém z nás vyvolávají smíšené pocity, jsou součástí naší přírody, kterou oživují a ozvláštňují svou přítomností.
Text: Radek Tomášek
Foto: Rostislav Stach a Gerd Ritschel